Jak jsem snad viděl polární záři

Okolo jedenácté hodiny večer asi po půlhodině spánku mě probouzí telefon (zapoměl jsem ho vypnout), já se pomalu škrábu z postele a plazím se k zelenému světýlku. Na druhém konci telefonního spojení slyším Jirku Duška jak mi třesoucím hlasem sděluje, že nad severovýchodním obzorem „řádí“ polární záře.
Nejdříve vybíhám na balkón, ale z něho není na severovýchod vidět. Takže ještě v polospánku na sebe hážu několik svršků a vybíhám na nějaké tmavší místo stotisícového sídliště, což není zase tak jednoduché, nakonec mířím na menší fotbalové hřiště, kde nejsou lampy veřejného osvětlení. Cestou potkávám skupinku policistů a uvědomuji si, že nemám u sebe žádné doklady pouze klíče a telefon. Už jsi představuji jak jim budu vysvětlovat, že běžím na hřiště pozorovat polární záři.
Naštěstí nevypadám podezřele a policisté mě míjejí bez povšimnutí. Dorážím na hřiště, kde alespoň nejsem ozařován světly ze vzdálenosti několika metrů a ihned můj zrak směřuje na severovýchod. Obloha je v mírném oparu, v nadhlavníku je mhv asi 4,5 magnitud, nad severovýchodním obzorem je to asi 2,5 magnitud. Moc toho tedy není vidět. Nad Denebem je cosi jako velmi řídká oblačnost načervenalé barvy – tohle je ale u nás úplně normální. Něco takového a mnohem jasnějšího je možno pozorovat za oblačné noci, kdy se na mracích odráží světlo sodíkových výbojek. V tomto případě je však trochu zvláštní, že to cosi je jen na jednom místě.
Spojuji se znovu s Jirkou a ten mi popisuje jakýsi červený oblak v Labuti, který by snad mohl být totožný s tím mým. Nad severovýchodním obzorem jakoby pomalu proletá skoro nepostřehnutelný pás světla jako z reflektoru, jen není tak ostře ohraničen. Asi to však byl jen jakýsi klam na mé sítnici. Poté vytáčím několik dalších potenciálních pozorovatelů-majitelů mobilních telefonů, ale na příjmu je pouze Tomáš Havlík, který je vzdálen od mého „pozorovacího stanoviště“ zhruba dvacet kilometrů a ihned vyráží do terénu. Nad severním obzorem si všímám jakéhosi podezřelého světla, které bych však za „normální“ noci identifikoval jako pozemský zdroj světla.
Je však pouze tímto směrem, i když „světelná civilizace“ je rozlezlá prakticky všemi směry. Tomáš mi ještě volá ze střechy domu, na kterou vyšplhal a také mluví o „světle na severu“. Možná, že je to jen vzdálený pozemský zdroj. Pokud se někdo na mě dívá z nedalekých oken paneláku, nevím co si o mě musí myslet. Vidí telefonující postavičku procházející se po neosvětleném hřišti s upřeným pohledem na oblohu – je to deviant či blázen? Já bych preferoval postižení astronomií a nebeskými úkazy. Noc nepatří zrovna k nejteplejším, takže zhruba patnáct minut po půlnoci hřiště opouštím směřujíce vstříc teplé posteli a brzkému ranímu vstávání. Usínám s otázkou, bylo to co jsem viděl opravdu polární září? Snad.



Marek Kolasa