Albireo, skvost ze souhvězdí Labutě

Zhruba dvě třetiny hvězd žije ve dvojhvězdách nebo ve větších skupinách. Některé z nich, přestože se nám jeví v dalekohledu jako velmi blízké, jsou od sebe v prostoru natolik vzdálené, že je jejich pohyb kolem společného těžiště zcela vyloučen. Ty pak nazýváme optickými dvojhvězdami (Jirka D. preferuje název iluzorní). Také je však nezbytné vzpomenout tzv. pohybové dvojice, tj. stálice, jež sice neobíhají kolem společného těžiště hmotnosti (a nebo v době mnoha tisíc roků a více), nicméně spolu putují stejným směrem v kosmickém prostoru. Mají tedy stejnou tzv. radiální rychlost a vlastní pohyb. Zřejmě se jedná o pozůstatky po řídkých otevřených hvězdokupách.
Drtivá většina dvojhvězd a vícehvězd však tvoří skutečné fyzické páry. Ty, které v libovolně velkém dalekohledu rozlišíme na jednotlivé páry, označujeme za vizuální. Na nebi je však velké množství dvojhvězd, které i v největších dalekohledech vidíme jako jediný bod. Ze spektra těchto hvězd, však zjistíme, že se jedná o těsnou dvojhvězdu. Tmavé čáry, jimiž je spektrum přerušeno, jsou základním pramenem poznatků o hvězdách. Střídavé zdvojení a zase spojení je známkou podvojnosti dané hvězdy. Těmto hvězdám říkáme spektroskopické dvojhvězdy (např. Mizar).
Některé blízké dvojhvězdy se pohybují tak, že se střídavě zakrývají. Při zákrytu pak poklesne jejich celková jasnost. Tyto dvojhvězdy nazýváme zákrytové. Příkladem je například známý Algol či ß Lyrae. Občas pak existenci neviditelného průvodce prozradí i pravidelné změny vlastního pohybu jasnější složky, takovým dvojhvězdám se říká astrometrické (např. Sirius). No a dvojhvězdy se objevují například i při zákrytech Měsícem (např. Antares).
Albireo, poprvé se s názvem této hvězdy setkáváme v latinském překladu arabské verze Ptolemaiova hvězdného katalogu Almagest z roku 1515, kde vystupuje pod nepřeloženým pojmem ab ireo. Původní arabský název zněl Al Minhar al Dajajah, což je „Ptačí zobák“, další arabským názvem na který můžeme narazit je al-bári, v překladu znamená „vynikající“. V Riccioliho mapách se objevuje jako Menkar Eldigiagieh, či příležitostně také jako Hierzim.



Hledací mapka dvojhvězdy Albireo (Atlas Coeli)

Albireo patří k nejpůvabnějším dvojhvězdám oblohy, mnozí amatéři jí přisuzují post nejhezčí dvojhvězdy pro malé dalekohledy. Hvězda září žlutým až nazlátlým světlem v barvě topazu s hvězdnou velikostí 3,09 magnitud (spektrální typ K3II). Její safírově modrý společník má hvězdnou velikost 5,11 magnitud a patří do spektrálního typu B9,5V. Vzdálenost obou složek na obloze činí 34,3“, čímž se stává snadným objektem pro malé dalekohledy. Dokonce i divadelní kukátko, je-li pevně umístěno na montáži, tento pár rozliší. Albireo je známý právě pro svůj nádherný barevný kontrast, jenž zřetelný při pozorování tzv. bočním viděním. Slečna Agnes Clerkeová (1905) označila odstíny hvězd jako „zlatý a azurový“. Pro průměrné amatérské dalekohledy se dvojhvězda nezdá být nikterak fyzikálně zajímavou. Zajímavostí je, že její barevný kontrast se zmenšuje jak ve velmi malých, tak i ve velkých dalekohledech, nebo v dalekohledech s příliš velkým zvětšením. Ideálním přístrojem je známý Somet binar, a to právě k tomu abychom ukázali tuto skvostnou dvojici jako dva kontrastující klenoty zavěšené na pozadí mléčné dráhy. Okolí dvojhvězdy je velmi bohaté, širokoúhlé objektivy by pravděpodobně jen stěží po celé obloze hledaly srovnatelnou nádheru doprovázenou hvězdnými mračny, které se nachází nedaleko severovýchodním směrem.
Albireo je považována za fyzický pár, ačkoli během pozorování od roku 1832 zahájena F. G. W. Struvem nebyl zjištěn oběžný pohyb. Vzdálenost hvězdy byla spočtena na 410 světelných let, z čehož vyplývá svítivost složek na 760 a 120 Sluncí. Každoroční vlastní pohyb je okolo 0,01“; radiální rychlost je rovna 25 a 17 kilometrům za sekundu, obě hvězdy se k nám přibližují.
Jasnější z obou hvězd má složené spektrum, z čehož vyplývá, že se evidentně skládá ze dvou hvězd, jenž jsou příliš blízko u sebe, na to abychom je mohli rozeznat v dalekohledu. Viditelná slabší složka je také velmi zajímavá, a to z hlediska svého spektra obsahujícího emisní čáry vodíku. Zdánlivá vzdálenost obou viditelných složek činí zhruba 4400 AU. Toto je nejspíše minimální hodnota, skutečná vzdálenost může být samozřejmě mnohem vyšší, je-li jedna z hvězd poněkud dále než ta druhá. Do prostoru, jenž dělí složky téhle proslulé dvojky by bylo možno seřadit přinejmenším 55 solárních systému.

Albireo; Mag 3,09 + 5,11; spektrální třída K3II + B9,5V; umístění hlava Labutě, rektascenze 19 h 29 min, deklinace +27°51“.



Marek Kolasa
P.S. Díky J. Čerbákové za pomoc s anglickým textem.